V posledním čase se velmi seriózní, vážený ruský komentátor, analytik Valerij V. Pjakin, vyjádřil na téma tzv. lichetnštejnské restituce v České republice. Jako osoba, zabývající se 30 let protektorátními restitucemi v republice, a jako archeolog etnograf, se musím vyjádřit k jeho charakteristice českého státu, v rámci habsburského státu a obecně k teorii státoprávních konstruktů.

Vážený Valerij Viktorovič Pjakin se svým kolektivem vypracoval pozoruhodně pravdivou a nanejvýš přesnou metodologii geneze států a tuto dělí podle příčin a hybatelů zhruba takto:

na státy velmoci – konstruktéry projektů jiných států (například Rusko, Čína, Británie, USA, Německo,), dále na historicky vzniklé státy ( např. Německo, Francie, Británie, atd.) a konečně na projektové státy ( např. moderní Polsko (nikoli historické! JJN). Česko pak řadí do skupiny států padajících pod projekt Trojmoří. Uvádí teorii projektu "Trojmoří–Mezimoří" ve kterém vidí repliku starého Rakousko–Uherska rozšířenou od Baltu po Jadran. V Rakousku–Uhersku vidí soustátí organizované na principu Habsburské vídeňské knihovny a pražské centrály světového sionismu. Tudíž stát organizovaný na centrech Vídeň–Praha. Správně praví, že ve skutečnosti nejde o projekt polský, ale o projekt velmocí – konstruktérů.

Česko patří k historicky vzniklým státům, nikoli ke státům projektovým. Současné Čechy prezentované pod de facto Hitlerovým termínem "Tschechei – Česko" ( Hitler po rozdělení ČSR užíval též názvu "Rest Tschechei" – "Zbytkové Česko") jsou restitučním státem po bývalém Království Českém s jeho historickými hranicemi. Naproti tomu ČSR byla restitučním státem nejen po Království Českém, ale i po říši Velkomoravské, připojením Slovenska. Jediným projektovým útvarem bylo připojení Podkarpatské Rusi, nemající dlouhého trvání. Existuje o tom kopa odborné literatury, nejznámější práce jsou Kaprasovy, Divíškovy a Dvorského.

Naproti tomu moderní Polsko bylo státem projektovým z prostého důvodu, že nový polský stát vzniklý roku 1918, na rozdíl od ČSR, neměl obnoveny historické hranice, a proto V. V. Pjakin správně uvádí, že po zániku polské konfederace byl stát dělen mezi Německo, Habsburskou říši a Ruské carství. Tato situace z hlediska nároků velmocí u Polska trvá de facto dodnes, i když jejich nároky jsou vzato právně, mezinárodně neobhajitelné. Zde je nutno V.V. Pjakinovi přiznat ANO.

V charakteristice Česka V. V. Pjakin se zabývá pouze projektem Mezimoří jako jakousi restitucí staré habsburské říše. Situace Česka je ovšem složitější. A právě v tomto konkrétním případě je V.V. Pjakinovi nutno přiznat NE.

Nároky na české území zdaleka nejsou pouze liechtensteinské. Jejich restituční nárok je pouhým jedním z neuralgických bodů dalších tzv. protektorátních restitucí ve státě. Nikdo, kromě pár badatelů, si neráčil všimnouti, že takových restitucí je více než tři stovky! Přitom nároky jiných restituentů, najmě Kinskyho, přivandrovalého z Argentiny, nebo Řádu německých rytířů, byly podstatně větší nežli současné nároky Liechtensteinů. O co tu jde?

Jde o to, že pobíhá proces nároků nejen maličkého Liechtensteinska, ale především nároků současného Německa a Rakouska (na Slovensku Uher!) o území českého královského pohraničí vždy historicky náležejícího českému státu!

O takzvané "Sudety" což je název geopoliticky bludný, vylhaně vymezující podle III. reichu zabrané celé české pohraničí, nikoli jen část antických "Sudet" – Pohoří kanců, které náleželo jen a jen, jak praví matematikové, Jeseníkům!

Čeští Němci (a Rakušané!) se až do roku 1900 nenazývali sudetskými Němci, měli spoustu jiných často krkolomných názvů! Takzvaní Sudetoněmci, posměšně u nás zvaní "Sudeti", neobsadili nikdy v dějinách území celého pohraničí. Byly to pouhé ostrovní inkluze – vtroušeniny – a to, jak ukázal např. archivář Divíšek a jiní – až od 13tého a pozdějších století, přičemž masová germanizace pohraničí nastala až v 19tém století s rozvojem tamního průmyslu.

Takže v současnosti probíhá dějinný proces boje vnějších sil o české historické pohraničí a konečné ovládnutí celého českého území nikoli jen Liechtensteinskem nebo restitučním Rakouskem, ale především Německem! Toto Německo je v tomto boji nejsilnějším protivníkem stejně jako v roce 1938 se svou pátou kolonou zvanou Ladsmannschaft. To je pravý a dominantní důvod takzvaných protektorátních restitucí.

Na Slovensku mají bratři Slováci podobný problém s Maďary. Jsou ovšem v daleko obtížnější situaci proti Čechům. Proč? Protože nemají vymezenu historickoprávní hranici jako Češi, což se projevilo při ustavování československého státu. Ta hranice byla ustavena na principu etnografického vymezení mezinárodní komisí. Tudíž jižní hranici Slovenska zaručují jen a jen tzv. Benešovy dekrety čili dekrety presidenta ČSR a Národního shromáždění. Zrušením "Benešových dekretů" by Slováci přišli o jižní hranice. /Což je v praxi státoprávně neuskutečnitelné a rozhodly o tom i evropské soudy, a to nikoli soud ve Strassburgu, jak se domníval tazatel , ale Evropský soudní dvůr v Luxemburgu./

Tato stať v žádném případě nepolemizuje s koncepcí váženého V. V. Pjakina. Pouze upřesňuje charakteristiku českého státu jako státu historicky vzniklého, státu restitučního.